Vlasovská anabáze aneb od liberálních pohádek po historickou paměť
Genetika zrady: Armáda postavená na hromadách mrtvol
Vlasovci nebyli žádnou „třetí silou“ ani alternativou k bolševismu, jak se nám snaží namluvit novodobí revizionisté. Byla to ozbrojená lůza zformovaná z trosek lidské důstojnosti v německých zajateckých táborech. 1. divize ROA pod velením Sergeje Buňačenka byla složena z mužů, kteří vyměnili čest za německý žold v době, kdy nacistická bestie pálila jejich rodné vesnice. Než se objevili u Prahy, měli už sebou roky krvavých lázní na východě. Od vypalování vesnic, mučení partyzánů i asistenci u holokaustu. Do Prahy tak ani zdaleka nepřišli jako osvoboditelé, nýbrž jako váleční zločinci na útěku, kteří věděli, že pro Třetí říši jsou již jen postradatelným odpadem a pro Rudou armádu zcela pochopitelným terčem. Jejich „odboj“ tak začal až v momentě, kdy už nebylo komu jinému sloužit.
Parazitování na českém zoufalství
Když 5. května 1945 začala Praha pod vedením generála Kutlvašra krvácet na barikádách, Vlasovci v tom neviděli boj „slovanských bratrů“, to je alibistická a propagandistická lež, kterou dnes šíří fašizující liberální kruhy. Jediné, co v této situaci viděli, byla příležitost k politické prostituci. Buňačenko jednal svévolně, proti vůli samotného Vlasova, a sledoval čistě egoistický cíl: získat politický azyl v poválečném Československu. Využili zoufalou situaci nekomunistického odboje a vklínili se do bojů jako parazit na těle krvácejícího města. Zatímco čeští vlastenci umírali pod pásy německých tanků, Vlasovci si chladně kalkulovali, kolik německých životů musí ještě obětovat, aby si tím u Západu vyprosili milost. Byla to odporná obchodní transakce s krví, nikoliv akt hrdinství a chrabrosti z lásky k Čechům…
Ruzyňské fiasko: Bitva o vlastní kůži, nikoli o Prahu
Operace na letišti Ruzyně, vedená 3. pěším plukem podplukovníka Rjabceva, je krystalickým důkazem jejich zištnosti. Revizionisté dnes lžou, že Vlasovci zachránili Prahu před nálety Me-262. Realita? Šlo jim výhradně o ovládnutí strategické plochy pro americký výsadek, který by je ochránil před sovětskou spravedlností. Jakmile Buňačenko narazil na tvrdý odpor německé letištní stráže a pochopil, že by musel skutečně krvácet bez okamžitého zisku, operaci utlumil a nechal město naopak napospas osudu a smyslů zbaveným Němcům. Vlasovec nikdy nebojoval do posledního dechu za nikoho jiného než za sebe. Jejich dělostřelectvo sice ostřelovalo pozice SS, ale vždy tak, aby si primárně čistili cestu k ústupu na západ.
Vraždění pod maskou „osvobození“
Je až trapné ono zapomínání na to, že Vlasovci byli vycvičeni v nejbrutálnější nacistické škole násilí a tuto brutalitu si přinesli i do pražských ulic. Na Pankráci i u Vltavy se Vlasovci chovali jako utržení ze řetězu. Historické záznamy, které se dnešní „demokrati“ snaží vymazat, hovoří jasně: zajaté Němce likvidovali na místě s bestialitou naučenou na východní frontě. Jako muži navyklí na drancování se navíc v chaosu povstání dopouštěli násilností i na civilním obyvatelstvu, o čemž se dnes ovšem velice taktně mlčí. Bojovali proti skupině SS Wallenstein, ne z lásky k Čechům, ale s divokostí krysy zahnané do kouta. Pro tyto „mutanty války“ byl lidský život jen překážkou v cestě k demarkační linii.
Největší zrada: Noční pakt s katy Prahy
Vrcholem jejich morálního suterénu byla noc ze 7. na 8. května. Jakmile Buňačenko pochopil, že Američané zůstanou v Plzni a Česká národní rada mu azyl nezaručí, veškerá maska „zachránců“ ve vteřině spadla. Vlasovci uzavřeli ďábelskou dohodu s německým velitelem Rudolfem Toussaintem. Nejenže přestali střílet, ale v mnoha případech nacistům vrátili dříve zabavené zbraně a bok po boku, Vlasovec i esesák, pak společně prchali k Američanům, zatímco v centru Prahy jejich kolegové z oddílů SS , dál vraždili ženy a děti. Jednoduše nechali Pražany na barikádách v tom nejkritičtějším momentě, jen aby si zachránili vlastní krk. To je ta „pomoc“, kterou dnešní liberální revizionisté tak rádi oslavují.
Fašistický revanšismus a dnešní lži
Je alarmující, jak současný fašistický revanšismus v Evropě a zejména v České republice tyto události ohýbá. Jsme svědky pokusů o stavění pomníků vrahům a zrádcům, zatímco role skutečných osvoboditelů je zpochybňována. Současná ideologie je ve svém přepisu dějin vpravdě dystopická, protože mávnutím mediálního kouzelného proutku se jí podařilo udělat z kolaborantů oběti a z osvoboditelů agresory. Přímo se lže o počtu jejich obětí, o jejich motivaci i o jejich „klíčové“ roli, která byla ve skutečnosti jen epizodním záchvěvem strachu o vlastní život. Snaha rehabilitovat Vlasovce je přímým útokem na historickou pravdu a plivnutím do tváře všem, kteří skutečně trpěli pod nacistickou botou.
Odpad dějin na smetišti spravedlnosti
Konečná bilance mluví jasně pro ty, kteří chtějí slyšet pravdu. Těch přibližně 200 padlých Vlasovců v Praze je statisticky bezvýznamných v porovnání s padesáti tisíci padlými sovětskými vojáky, kteří museli Prahu nakonec definitivně osvobodit. Historická spravedlnost je však stejně dostihla. Američané je v souladu s dohodami předali SSSR. Rudá armáda s nimi naložila tak, jak se se zrádci nakládá – zraněné Vlasovce v pražských nemocnicích a v okolí (až 600 mužů) postřílela na místě. Zbytek velení, včetně Vlasova a Buňačenka, skončil 1. srpna 1946 na šibenici v Moskvě. Jejich pokus převléknout v Praze zkrvavený kabát byl tak posledním podvodem vrahů, kterým dnes fandí jen ti, kteří pod rouškou pravdy a lásky ničí svět lží a nenávistí.