Herzlich willkommen in Brünn!
Hospodářská krize jako živná půda pro fanatismus
Masový úspěch henleinovského hnutí však nevznikl ve vakuu; jeho hlavním katalyzátorem se stala světová hospodářská krize, která pohraniční oblasti zasáhla s nebývalou, selektivní krutostí. Sudety byly fatálně závislé na exportu, zejména na sklářském, porcelánovém a textilním průmyslu, který se po krachu na newyorské burze téměř zhroutil. Nezaměstnanost v regionu raketově vyletěla až na katastrofálních 35 % práceschopného německého obyvatelstva, což znamenalo, že bez práce a základních prostředků k obživě zůstal téměř milion lidí. V mnoha německých okresech zavládla absolutní chudoba, bída a hlad. Místní obyvatelstvo ze své tragické situace ale většinově vinilo centrální vládu v Praze. Toho mistrně využil Sudetoněmecký domovinský front (SNOF), který začal organizovat populistické sociální kampaně pod heslem „sudetoněmecké lidové pomoci“, v nichž sliboval rychlé zajištění práce a záměrně prezentoval sousední hitlerovské Německo jako hospodářský ráj, kde nezaměstnanost zdánlivě mizí.
Průmyslový teror a hrozby likvidace na pracovištích
Mechanismy sudetoněmecké zvůle byly od samého počátku provázány s brutální ekonomickou diktaturou regionu. Hlavní finanční oporou a sponzory Sudetoněmecké strany (SdP) se stali velcí němečtí průmyslníci a magnáti ovládající klíčové podniky, kteří se báli úplného bankrotu a doufali, že jim budoucí spojenectví s Říší zajistí návrat ztracených trhů ve střední a východní Evropě. Bez váhání tak proměnili své továrny v nástroje etnické čistky. Čeští mistři, dělníci a řemeslníci čelili permanentnímu, neúnosnému nátlaku. Němečtí majitelé podniků jim pod hrozbou okamžité ztráty obživy, přímé fyzické odplaty či fyzické likvidace diktovali absolutní poslušnost k henleinovskému hnutí. Kdo nesklonil hlavu a odmítl skandovat nacionálně-socialistickou rétoriku, letěl okamžitě na dlažbu. Nátlak se však nevyhýbal ani samotným německým zaměstnancům; pokud odmítali vstoupit do SdP nebo podporovali demokratické síly, čelili okamžitému vyhazovu. Celé rodiny byly záměrně uvrženy do absolutní existenční bídy, což sloužilo jako nelítostný donucovací prostředek k tomu, aby se sbalily a uprchly do vnitrozemí.
Od ústavní loajality k otevřenému nacismu
V počáteční fázi své existence (v letech 1933 až 1936) se přitom hnutí snažilo zachovávat masku ústavní loajality. Sám Konrad Henlein, který byl původně pouhý cvičitelem gymnastiky, při každé příležitosti veřejně odmítal nacionální socialismus, hitlerovskou ideologii i jakékoliv vazby na Berlín. Tvrdil, že cílem jeho organizace je pouze ochrana německé minority v rámci stávajících hranic a demokratické ústavy Československa. Uvnitř samotné strany však od počátku probíhal nelítostný boj o moc mezi dvěma názorovými proudy. Umírněné křídlo, inspirované tradičními intelektuálními spolky, si představovalo řešení sudetoněmecké otázky formou široké autonomie a federalizace republiky po vzoru švýcarských kantonů. Proti nim však tvrdě nastupovalo radikální, nacionálně-socialistické křídlo vedené K. H. Frankem, které od počátku požadovalo plnohodnotný anšlus k Německu. Henlein sice zpočátku dával přednost umírněným, avšak pod vlivem sílícího radikalizmu zfanatizovaných mas a přímého nátlaku z Berlína od konce roku 1936 definitivně kapituloval a plně se podřídil prohitlerovským radikálům.
Volební triumf v roce 1935 a pasivita Prahy
Volební triumf přejmenované Sudetoněmecké strany (SdP) v parlamentních volbách v roce 1935 však již nebyl pouhým výsledkem demokratické soutěže, nýbrž produktem zločineckých praktik financovaných skrytě přímo z Třetí říše. Berlín poskytl Henleinovi tajnou krvavou dotaci ve výši 6 milionů marek na rozbití československé demokracie. SdP v pohraničí ukořistila neuvěřitelných 1 249 530 hlasů, což znamenalo podporu celých 68 % sudetoněmeckých voličů. Stala se tak nejsilnější stranou v celé zemi podle počtu hlasů a druhou největší silou v parlamentu. Tyto obrovské prostředky a politický mandát byly použity na agresivní kampaň postavenou na masivním podplácení, otevřeném vydírání a tvrdém zastrašování zbývajících Československu loajálních obyvatel. Tento drtivý volební úspěch odstartoval v pohraničí politickou totalitu. SdP postupně mocensky, ekonomicky i společensky pohltila, paralyzovala nebo donutila k rozpuštění téměř všechny ostatní tradiční německé politické formace (aktivisty, křesťanské sociály či agrárníky) i zájmové spolky. Jedinou německou silou, která se henleinovcům v pohraničí dokázala nadále postavit, tak zůstali již jen perzekuovaní němečtí sociální demokraté a komunisté. Pražské vládní kruhy však proti tomuto nebezpečí dlouho fatálně nečinně přihlížely. Sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk původně Henleina podcenil, označil ho za pouhou „mentorskou naturu, která se nejvíce stará o pocty“, a tvrdil, že dosud neviděl žádné kompromitující materiály svědčící o jeho zradě. Československá politická elita navíc henleinovce do jisté míry cynicky tolerovala, protože v nich viděla užitečnou hráz a silnou opozici proti vlivu Komunistické strany Československa. Vláda tak v obavách z mezinárodních komplikací raději zavírala oči před jasnými důkazy, že SdP funguje jako přímá pátá kolona Adolfa Hitlera.
Mafiánské gangsterství, antisemitismus a zneužívání moci
Vedle protičeského šovinismu naplno propukl i neskrývaný antisemitismus vůči nízké a střední židovské sociální třídě. Pohraničí bylo zaplaveno statisíci nelegálních letáků, v nichž henleinovci neskrývaně vyhrožovali, že pokud nepůjde německé obyvatelstvo jednotně za svým „führerem“, dojde k okamžité krvavé invazi Wehrmachtu a všichni odpůrci a Češi budou bez milosti zmasakrováni. Součástí této kampaně byla rovněž i rafinovaná psychologická poprava loajality: sudetoněmecká propaganda cíleně vštěpovala lidem do hlav tezi, že Československo je jen umělý, neschopný a k zániku odsouzený zmetek, čímž v Češích paralyzovala vůli k odporu a vyvolávala pocit absolutní marnosti jakékoliv obrany. Zatímco Henlein doma pohraničí radikalizoval, na mezinárodním poli rozehrál pokrytecké divadlo. Od roku 1935 pravidelně cestoval do Velké Británie, kde se setkával s předními britskými politiky včetně Winstona Churchilla či Roberta Vansittarta. Před nimi se stylizoval do role rozumného, utlačovaného demokrata a stěžoval si na domnělou diskriminaci ze strany Prahy. Britská politická elita, zcela zaslepená politikou appeasementu, mu tuto lživou rétoriku z velké části uvěřila, což vedlo k tragickému mezinárodnímu tlaku západních mocností na československou vládu, aby požadavkům SdP ustupovala.
Jazykový apartheid, veřejná segregace a pouliční fašizace
Od jara roku 1938, kdy henleinovci plně absorbovali většinu ostatních německých struktur, zavládla v pohraničních okresech naprostá anarchie a absolutní zvůle Sudetoněmecké strany. Henleinovci v regionu dělali beztrestně vše, co se jim zlíbilo. Veřejný prostor byl totálně fašizován. Jakýkoliv projev české kultury nebo pouhý rozhovor v češtině na ulici, v úřadech či v hromadné dopravě, okamžitě vyvolával nepříčetné šovinistické útoky ze strany zfanatizovaného německého davu. Bylo běžné na Čechy plivat, sprostě je urážet a surově je tlouct na ulicích. Vedle jazykového teroru nastoupil apartheid a plošná rasová segregace veřejných prostranství. Na lavičkách v parcích, na lázeňských kolonádách, v kinech či na vstupech do městských plováren se objevovaly nápisy „Čechům vstup zakázán“, čímž byl český občan degradován na méněcenného vetřelce ve vlastní zemi. Na veřejnosti bylo plošně pod hrozbou zbití vynucováno hajlování a ze všech radnic byly strženy československé symboly, které nahradily nacistické hákové kříže a sudetoněmecké prapory. Henleinovský tisk, zcela podřízený partajnímu velení, navíc cynicky otáčel realitu a rozpoutal hysterickou kampaň o domnělých „českých zvěrstvech“, přičemž Adolf Hitler osobně posílal obří věnce na pohřby padlých sudetoněmeckých provokatérů, aby dál dláždil cestu k válce.
Společenské čistky a militarizace Schutzdienstu
Násilné převzetí moci se projevilo totální destrukcí občanské společnosti. Veškeré regionální organizace, tedy sportovní kluby, tělocvičné jednoty, veslařské kluby, svazy válečných veteránů i amatérské pěvecké spolky, byly henleinovci podrobeny nekompromisním ideologickým a etnickým čistkám, při nichž byli nepohodlní lidé násilím vyhnáni. Zatímco v roce 1936 měla strana přes 450 tisíc členů, do jara 1938 se zfanatizovala celá polovina německého obyvatelstva a členská základna explodovala na šílených 1 047 178 lidí. Klíčovým exekutivním nástrojem tohoto masového teroru se staly ochranné oddíly Freiwilliger Schutzdienst (FS), budované jako věrná kopie hitlerovských hrdlořezů z SA. Členové FS se oblékali do uniforem s vysokými botami a typickými bílými podkolenkami, ve kterých pořádali agresivní noční pochody s pochodněmi skrz české čtvrti. Na nich demonstrovali svoji národní a rasovou nadřazenost.
Terorizování českých dětí a školství
Zbabělost a sadistická brutalita sudetoněmeckých radikálů se nejodpornějším způsobem projevovala v útocích na bezbranné děti a české menšinové školství. Zfanatizovaná sudetoněmecká mládež i dospělí muži pravidelně pořádali divoké nájezdy na školní budovy. Vytloukali okna, demolovali interiéry a fasády natírali hákovými kříži s vulgárními protičeskými nápisy. Čeští učitelé a malé děti byli cestou do vyučování běžně vystaveni fyzickému napadání, plivání a házení kamenů. Tento systematický, psychopatický teror cílený na malé děti měl vyvolat v českých rodičích tak paralyzující strach o životy svých potomků, aby pod tlakem hrůzy sbalili nejnutnější věci a z pohraničí okamžitě uprchli.
Politické vraždy ze zálohy
V případech, kdy se henleinovcům nepodařilo odpůrce zastrašit politicky, nastoupil čistokrevný terorismus a chladnokrevné politické popravy spáchané přímo na suverénním československém území:
Vražda profesora Theodora Lessinga (srpen 1933): Významný demokratický profesor, filozof a otevřený odpůrce nacismu, který v Československu zoufale hledal azyl před Hitlerem, byl sudetoněmeckým teroristickým komandem a agenty gestapa vypátrán v Mariánských Lázních a skrze okno své pracovny chladnokrevně zastřelen.
Likvidace radiožurnalisty Rudolfa Formise (leden 1935): Známý antifašistický novinář a radiotechnik byl zlikvidován na českém území v hotelu Záhoří u Svatojánských proudů sudetoněmeckými agenty a zabijáckým komandem SD napojeným na říšské sítě, protože jeho tajná protinacistická vysílačka narušovala Hitlerův monopol na pravdu.
Únosy, bití a sklepní koncentrační tábory
S blížícím se podzimem roku 1938 odhodili sudetští Němci veškeré zábrany, ztratili poslední zbytky lidskosti a začali organizovat masové únosy státních zaměstnanců a loajálních občanů do Třetí říše:
Pogrom ve Varnsdorfu (22. září): Ozbrojení sudetoněmečtí radikálové obklíčili odpoledne tavicí továrnu ve Varnsdorfu. Více než 500 dělníků patřících k svobodným demokratickým odborům bylo henleinovskými hordami brutálně zmláceno. Vystrašení, zbraněmi ohrožovaní a zakrvácení lidé byli vyhnáni z továrny a zradikalizovanými mladíky hnáni přes hranice do Německa doslova jako skot na porážku. Když oběti hledaly pomoc u státní moci, narazily na absolutní, tragický kolaps: 80 po zuby ozbrojených československých četníků v budově místní školy se nechalo přesilou sudetoněmeckých povstalců bez jediného výstřelu potupně odzbrojit a henleinovci je následně v autobusech rovněž protiprávně deportovali do Říše, protože četníci měli kvůli paralyzujícím a alibistickým rozkazům z Prahy svázané ruce.
Sklepní koncentrační lágr v Mariánských Lázních: Přímo z vlakového nádraží v Mariánských Lázních byl sudetoněmeckými radikály na přímý Henleinův rozkaz unesen český železničář a vládní důvěrník jménem Anton Suttner společně s dalšími čtyřiadvaceti antifašisty. Únosci tyto lidi spoutali a uvěznili v temném podzemním sklepě hotelu „Egerländer“ (později Monty) nad městem a v přilehlé stodole. Zajatci zde byli vystaveni bestiálnímu mučení, sadistickému týrání a surovému bití, zatímco sudetští Němci pro ně chystali noční tajný transport do koncentračních táborů v Říši. Životy zmasakrovaných rukojmí zachránil až nouzový vojenský zásah z Ministerstva vnitra zorganizovaný loajálním úředníkem. Do města byly narychlo vyslány dva těžké československé obrněné vozy OA vz. 30 z posádky ve Stříbře, které hotel obklíčily, kulomety vyčistily prostor a polomrtvé, zbité zajatce z podzemních mučíren osvobodily.
Ozbrojené povstání a vyhlazovací taktika (září 1938)
Vše vyvrcholilo v září 1938, kdy se SdP definitivně odklidila z legálního politického prostoru a proměnila se v regulérní teroristickou armádu s názvem Sudetendeutsches Freikorps. Za použití zbraní, granátů a samopalů propašovaných z Německa rozpoutali sudetští Němci plnohodnotné, krvavé ozbrojené povstání. Jejich primárním cílem byly izolované posty českých četníků, finanční stráže a celníků. Čeští obránci byli zbaběle stříleni ze zálohy, přepadáváni masivní přesilou a doslova lynčováni zfanatizovaným německým davem. Pokud někoho zajali, byl před smrtí bestiálně mučen. Henleinovci navíc prokazovali absolutní morální dno a bezohlednost, když při útocích na československé stanice neváhali zneužívat civilní obyvatelstvo, včetně německých i českých žen a dětí jako živé lidské štíty, za které se zbaběle schovávali se zbraní v ruce. Souběžně s útoky na lidské životy prováděli povstalci totální destrukci státní infrastruktury. Záměrně zapalovali budovy pošt, ničili telefonní ústředny a přeřezávali komunikační dráty, čímž celé oblasti administrativně i fyzicky odřezávali od vnitrozemí a měnili je v zóny bezpráví. Tento krvavý teror byl logickým vyústěním promyšlené politické strategie. Již v dubnu 1938 vyhlásila SdP na svém sjezdu tzv. Karlovarský program o osmi bodech, v němž požadovali vznik čistě německého úřednického aparátu a úplnou svobodu pro nacistickou propagandu na území republiky. Tato taktika, schválená přímo Adolfem Hitlerem a německou diplomacií, měla jediný cíl: klást Praze záměrně tak extrémní požadavky, aby je suverénní stát musel odmítnout, což mělo posloužit jako následná mezinárodní záminka pro německý útok. Pokud by totiž československá vládní garnitura tyto body schválila, měli henleinovci v záloze utajovaný devátý bod: vytvoření vlastních ozbrojených sil z řad sudetských Němců a kompletní stažení československé armády z pohraničí, což by republiku okamžitě paralyzovalo a nechalo Čechy bezbranné na milost a nemilost henleinovským katům. Mnichovský diktát z 29. září 1938 toto bezpráví mezinárodně zlegalizoval, pohraničí bylo anektováno Německem a SdP byla za odměnu rozpuštěna a plně sloučena s NSDAP. Pro loajální obyvatelstvo to znamenalo tragický masový exodus. Více než 150 000 Čechů, Židů i německých antifašistů muselo během několika hodin narychlo uprchnout jen s tím, co pobrali, aby si zachránilo holý život před brutalitou svých bývalých sousedů. Podle historických dokumentů bylo v letech 1933-1938 česko-německou pátou kolonou zavražděno 5711 lidí.
Hořké dědictví fanatizmu a historický ortel
Sudetoněmecké řádění v letech 1933–1938 nebylo žádným spontánním vyústěním nějakých národnostních křivd, ale chladnokrevně zrežírovaným, sadistickým pogromem, který definitivně a navždy rozbil už tak dosti problematické a nekompatibilní staleté soužití obou národů v českých zemích. Sázka sudetoněmecké většiny na čistý teror, fašistické bezpráví a bezpodmínečnou loajalitu k Adolfu Hitlerovi přinesla v říjnu 1938 sice dočasný triumf, avšak z dlouhodobého hlediska podepsala ortel nad vztahy Čechů a Němců. Tím, že na svém území dobrovolně zlikvidovali české instituce, mučili své spoluobčany ve sklepích, stříleli obránce státu ze zálohy a vyhnali své české sousedy, se sami jednou provždy vyčlenili z rámce civilizovaného lidstva. Krvavá kapitola henleinovského fanatizmu zasadila ránu, kterou již nebylo možné zapomenout ani zhojit. Když v roce 1945 přišel konec války, byl jejich plošný, nemilosrdný poválečný odsun logickým, nevyhnutelným a historicky spravedlivým důsledkem pekla, které sami v sudetoněmeckém pohraničí rozpoutali.