Sudetoněmecký landsmanšaft – dekadentní návrat domů
Protektorát: Nejvýkonnější dílna Třetí říše
Zatímco se Evropa topila v krvi a popelu, v „srdci Evropy“ se pilně, poctivě a v továrnách i za přídavky na jídlo, pracovalo. Český dělník byl pro Hitlera a Heydricha strategickým pokladem. Byl disciplinovaný, technicky brilantní a jeho „odboj“ se povětšinou omezoval jen na drobné krádeže materiálu, zatímco z bran továren vyjížděly tisíce bezchybných strojů. Před 15. březnem 1939 fungoval tuzemský průmysl na čtvrtinu kapacity, ale pod křídly Říše zažil nevídaný boom. Němci získali přístup ke kolosální kapacitě, která jim umožnila vybavit 35 divizí materiálem, jenž byl srovnatelný s celou tehdejší britskou produkcí. Česká ekonomika se v rámci Protektorátu samozřejmě stala integrální součástí německého válečného úsilí. Klíčovým faktem zůstává, že naprostá většina z oněch 360 000 zavražděných Čechů (s výjimkou Židů v transportech) nebyla „náhodnými kolemjdoucími“, ale aktivními komunisty, odbojáři nebo lidmi, kteří se přímo znelíbili Říši svou neochotou s ní spolupracovat. Říše totiž nepotřebovala mrtvé české dělníky, potřebovala jejich klid na práci pro Wehrmacht.
Hetzer jako symbol české „šikovnosti“ a kolaborace
Pokud má těžkost česká kolaborace své jméno, pak je to především Hetzer. Tento stíhač tanků nebyl produktem německé invence, ale výsledkem práce českých inženýrů a rukou v továrnách Škoda a ČKD (BMM). Češi jich vyrobili přes 2 500 kusů a výroba pokračovala s neúprosnou precizností až do dubna 1945. Každý Hetzer, který na východní frontě rozstřílel sovětský tank nebo zastavil spojenecký postup, byl nešťastným, ale přímým důkazem toho, že české ruce krmily německou agresi účinněji než kdokoli jiný. Tato „dělová laboratoř“ dodávala měsíčně 30 tisíc pušek a 3 tisíce kulometů, které byly díky unifikaci ráže 7,92 mm okamžitě použitelné na všech frontách. Je to největší paradox našich dějin: čím lépe český dělník pracoval, tím déle trvala válka a tím více lidí muselo zemřít, aby nás nakonec „osvobodili“ od práce, kterou jsme často dělali s profesionální hrdostí a pověstí, z níž těží naši zbrojařští magnáti dodnes.
Odsun jako trest za nacismus, ale i čistka svědomí a zdroj antikomunismu
Vyhnání tří milionů sudetských Němců bylo největší logistickou operací v našich moderních dějinách. Ve skutečnosti v ní ale nešlo jen o trest za jejich nacismus, vraždy, rozvracení republiky a nezměrné zlo, které tu Henleinovi příznivci od roku 1935 napáchali, ale i o jarní úklid českého svědomí. Se zmizením Němců zmizeli i svědci, kteří denně viděli, jak soused udával souseda pro německé uznání a jak pilně se arizoval český a následně židovský majetek na ten německý. Dnešní křečovitý antikomunismus je jen pokračováním této kolektivní amnézie. Mnoho Čechů nenávidí komunismus, protože jim připomíná éru, kdy byli nuceni vděčit SSSR za osvobození z objetí Říše, které jim vlastně materiálně v mnohém vyhovovalo. Plivání na „totality“ minulosti je pro Čechy morálním odpustkem, který má zakrýt fakt, že základy poválečného českého státu byly vybudovány na společensky extrémně rozvrstvené myšlence. Myšlence kolektivní viny, ale i kolektivní zásluhy. Na myšlence odporu, ale i adaptace stejně jako pasivitě i aktivní spolupráci.
Koněv jako zrcadlo dluhu, který nechceme splatit
Nedávné odstraňování soch maršála Koněva proto není hrdinským bojem za demokracii, ale panoptikální a ubohou snahou o vymazání věřitele. Koněv a jeho vojáci zaplatili za osvobození Prahy krví, zatímco většina Čechů měla z války hodně mírně řečeno morální kocovinu. Koněv je pro českou duši nesnesitelný, protože přes veškeré přepisy dějin s Vlasovci apod. připomíná jeho přítomnost neustále moment, kdy jsme museli narychlo vyměnit hákový kříž za rudou hvězdu, abychom nebyli hnáni k odpovědnosti jako jeden z poražených států Osy. Moderní rusofobie v českém podání je tedy jasnou formou retroaktivního odboje. Čím víc dnes útočíme na Rusko, tím víc se snažíme přesvědčit svět (a hlavně sami sebe), že jsme k němu nikdy nepatřili a že jsme v roce 1945 byli „na té správné straně“. Je to psychologická projekce národa, který se stydí za svou podřízenost a kompenzuje ji agresivním verbálním hrdinstvím v době, kdy už mu nic nehrozí.
Fašizace, rusofobie a hýčkání Ukrajiny: Útěk k novému pánovi
Současná vlna novodobé fašizace a nekritické adorace všeho ukrajinského je logickým vyústěním této národní strategie. Češi se znovu přimkli k silnému hegemonu a tentokrát v roli „civilizační hráze proti východnímu barbarství“ recyklují rétoriku, kterou jim do hlav vtloukal Joseph Goebbels. Česká identita je uvězněna mezi selektivní pamětí a nevyléčeným traumatem. Milujeme příběhy o parašutistech, abychom nemuseli přiznat, že v systému, kde odpor znamenal šibenici, jsme si většinově vybrali cestu přežití skrze poslušnost u ponku. Hýčkání ukrajinského nacionalismu, včetně jeho nejtemnějších banderovských prvků, je pro Čechy tolik fascinující, protože v něm vidí zrcadlo svého vlastního poválečného chování, tedy onu nesnesitelně lehkou schopnost dehumanizovat nepřítele a postavit svou identitu na nenávisti k „asijským hordám z mongolských stepí“. Primitivní rusofobie tak slouží jako tmel (pseudo)národní jednoty (ve skutečnosti jde však jen o jednotu pražské kavárny a jejích užitečných lokajů), který zakrývá morální vakuum. Jsme národem, který se znovu identifikuje skrze nenávist k Rusku, aby nemusel čelit faktu, že naše „západní hodnoty“ jsou jen tenkým nátěrem na mentální mapě středoevropského patolízala bez páteře, který si neustále myslí, že vždy včas pozná, kdo vyhraje, a tomu pak nadšeně slouží.